Stalo se mi to asi dvakrát či třikrát, kdy mne můj žák pozval na oslavu narozenin. Vždy se cítím velmi poctěn, ptám se obvykle na povahu oslavy či její program a následně se vyjádřím, zda přijdu.
Stalo se mi to asi dvakrát či třikrát, kdy mne můj žák pozval na oslavu narozenin. Vždy se cítím velmi poctěn, ptám se obvykle na povahu oslavy či její program a následně se vyjádřím, zda přijdu. Jsou určité styly oslav, které mne opravdu vadí. Nemám rád zakouřené prostředí, ať už čímkoli, místa příliš uřvaná či jakoukoli formu čistě pragmatického alkoholismu. Snažím se respektovat, že je to žákova oslava a pokud je to pro mě trochu snesitelné, rád přijdu a zdržím se, i když prostředí mi nemusí vždy vyhovovat. Neb ať si myslím své, v prvé řadě respektuji své žáky a jejich právo volby.
Možná si říkáte, co na to říkají spolužáci onoho žáka. Pokud je jejich vyjádření pravdivé, jsou tím příjemně překvapeni. Těším se. Poprvé jsem to zažil před pár lety. Žák, kterého jsem učil, mne pozval právě na svou oslavu. Možná vám to přijde, mí drazí čtenáři, poněkud bizardní. No, je. Na české poměry určitě. Avšak je to podobné jako když jdou třídní či jiní učitelé se svými žáky slavit maturitu. V těchto situacích postačuje být sám sebou s vědomím toho, že jsem učitel a jsem stále pro žáky vzorem. Debata obvykle začne povídám o škole, žáci se ptají na různé věci, na které se dříve báli či nemohli zeptat. Nejčastěji se mne ptají, proč jsem šel učit.
...
Pokračování článku na http://blogkantora.cz/
